Nedražice

Nedražice leží na samé hranici tachovského okresu v polovici cesty mezi Kladruby a Holýšovem. První zmínky o obci pocházejí z r. 1318, kdy ,,SMĚDRAŽICE" vlastnil vladyka PROTIVA, který se svými lidmi vypálil tvrz v Blahoustech u Stříbra. Teprve v r. 1576 byly Nedražice sjednoceny pod jednoho majitele. Do té doby vlastnili větší část obce drobní feudálové, ale některé usedlosti náležely navíc kladrubskému klášteru. V 16. stol. obývali nedražickou tvrz zemanové z Otradovic, jejichž znak je možné spatřit na starším náhrobníku v Kostelci, kde je zasazen v místním kostele sv. Jana Křtitele. V 17. a v 1. pol. 18. stol. sídlili na Nedražicích Merklínští z Merklína. Za nich celý dvůr a patrně i tvrz vyhořely, ale byly opět obnoveny. Jejich přičiněním vznikla také místní kaple. V r. 1801 získala statek rodina HELMŮ z ALTALBENREUTHU, tento rod vlastnil statek až do r. 1945. Svoji samostatnost si nedražický statek udržel po celou dobu svého trvání. V r. 1939 měla obec 85 usedlostí a 292 obyvatel. R. 1991 stálo v Nedražicích 29 domů, v nich žilo 75 obyvatel a v r. 2005-05-26 31 domů a 79 stálých obyvatel. Vesnická zástavba je rozprostřena na stráních kolem obecního rybníka. Zámek stojí uprostřed bývalého dvora. Jeho patrová budova vystavěná na čtvercovém půdorysu a krytá vysokou mansardovou střechou prošla složitým architektonickým vývojem. Klenuté prostory sv. nároží vzpomínají ještě na starou tvrz. Nynější podobu získal zámek přestavbou ve 2. pol 18. stol. Válcová věž je výsledkem novodobých úprav. Ještě v r. 1990 byla při vstupu do zámku upevněna kovová deska s reliéfem rytíře na koni a letopočtem 1672. Tato památka upomínající pravděpodobně na rytíře Merklínské z Merklína byla v r. 1990 odcizena. Naproti hlavnímu vstupu do dvora stojí polygonální budova starého žentouru, která je chráněna jako technická památka. Na rod Merklínských upomíná rovněž šestiboká kaple sv. Jana Nepomuckého vystavěná na okraji obce. Kaple je uvnitř zdobena barokními freskami. Její poslední oprava proběhla v letech 1989 - 1990 a výměna oken v r. 2003